Protože hodně cestuji, lidi se mě často ptají, jaký fotoaparát je podle mě nejlepší na cesty. Na tuto otázku jsem dlouho neznala odpověď. Tedy, znala a neznala zároveň. Proč?
Když jsem si poprvé vzala do ruky Fujifilm X100, věděla jsem, že držím fotoaparát, který je jiný, zcela výjimečný. Měla jsem pravdu. Fotila jsem na něj dlouho, dokud se na trhu neobjevil fotoaparát Fujifilm X100T. Do „eska“ jsem nešla, protože jsem věděla, že má přijít „téčko“, a tak stačilo si jen počkat. Samozřejmě jsem si jej ihned pořídila a chvíli na něj fotila. Dnes už nedokážu se 100% jistotou říci proč, ale fotoaparát mi nesedl. Možná to bylo proto, že měl ve srovnání X100 úplné jiné podání barev a myslím, že mi nejvíc vadil jeho odklon od analogového vnímání světla. Tuším, že mi fotky pořízené na X100T připadaly prostě „příliš digitální“. Na „téčko“ mě nebavilo fotit, a tak šlo po nějaké době z domu. Na scéně se v té době objevil fotoaparát Fujifilm X-T1. Utěsněný, kvalitnější a s možností výměnných objektivů. Protože jsem tehdy ještě necestovala, neřešila jsem kompaktnost. Propadla jsem trendu „mít něco lepšího“. Chtěla jsem mít novou techniku, a to pokaždé, když se ve Fujifilmáckém světě objevily nové hvězdy. Začalo to tedy X-T1, pokračovalo X-Pro2, X-T2 a skončilo to u X100F.
X100 nikdy neprodám, dnes na ní fotí má kamarádka, která jí má v dlouhodobé zápůjčce. X-Pro2 pro mě byl foťák, na kterém jsem měla nasazena portrétní skla a X-T2 pro mě byla určena na šíro. Takhle jsem je měla rozdělené a podle toho jsem je i využívala při reportážním focení tance či koncertu. Oba fotoaparáty měly své opodstatnění, jsou úžasné, spolehlivé a výkonné, přesto jsem stále zápasila s pocitem, že mi na nich něco chybí. Nebo vůbec, tak nějak obecně, že mi něco chybí. Jenže jsem nevěděla co.
Když jsem pak začala cestovat, pochopila jsem, co to „něco“ je. Se dvěma těly a čtyřmi objektivy jsem si zvykla na komfort. Mohla jsem prakticky fotit kdykoliv a cokoliv. Po stagi jsem skotačila se dvěma fotoaparáty, na kterých jsem dle potřeby měnila objektivy. Na cestách mi ale konečně docvaklo, co mi chybělo, když jsem měla všechno. X-T2 s XF 14 mm F2.8 byla kombinace, která vyhrála, a která visela na mém krku v Londýně. Byla to má první cesta, a do města plného zajímavých budov to byla skvělá volba. Když mě pak čekala cesta do Rumunska, začínala jsem pomalu a jistě tušit, co je tím, co mi ve focení po zkušenosti s fotoaparáty s výměnnými objektivy chybí. Byla to svoboda. Došlo mi, že tu jsem cítila jen ve chvíli, kdy jsem fotila na X100.
Když máte více těl a více objektivů permanentně přemýšlíte nad tím, jaké tělo a jaké sklo kdy použít. Máte potřebu brát vše s sebou, protože nevíte, kdy se vám co bude hodit a chcete mít pocit, že jste si nic z toho nekupovali zbytečně. Jenže já si byla jistá tím, že chci být na cestách v co největší pohodě, že se chci soustředit na poznávání lidí, přírody, měst, a že nechci stát před horou a přemýšlet nad tím, na co jí vyfotím, že nechci stát před babičkou prodávající mi ovoce a říkat si, sakra, já tam mám XF 14 mm, ale na XF 35 mm by to bylo lepší, jenže než to vyměním, tak bude kouzlo a třeba i babička pryč. A tak dále…
Do Rumunska, kam jsem jela po Londýně, jsem tedy vycestovala s X70. Byla maličká, schovaná v mé ruce. Visela jen na malém strapu od Peak Designu, který jsem měla omotaný kolem zápěstí. Umožnila mi se zase chvíli cele soustředit na život. Umožnila mi fotit cokoliv a kdykoliv. Měla jsem jí totiž pořád při sobě. Byla v ruce, v kabelce, batohu, v autě. Dělala mi společnost na každém kroku. Netrpěla jsem pocitem, že je něco, co bych na ní nevyfotila. Byla jsem si jistá sama sebou a faktem, že jsem na cestách, a tak fotím popisnou fotografii. Cestopisná fotka je pro mě pohlednicovou záležitostí. Chci mít pěkné snímky, které ukáží lidem, jež nemají možnost cestovat, jak to v dané zemi vypadá. Snímky, které v sobě budou ukrývat atmosféru, budou nosit můj rukopis, ale nebudou nutně apelovat na snímky oceněné titulem „krajina roku“ či „architektura roku“. Nebyla jsem posedlá myšlenkou vyfotit vše, co vidím, protože ne vše, co člověk vidí, lze zachytit na fotoaparát s fixním ohniskem (digitální zoomy využívám jen sporadicky), a tak jsem to, k čemu se nedalo přiblížit, prostě nefotila, a zase byla o něco svobodnější. Nikdy mě nemrzelo, že jsem nějaký snímek nepořídila, protože jsem „nemohla“.
X70 se jevila jako super řešení až do chvíle, kdy jsem jí vzala na ulici. Tam mi ukázala svůj první limit. Byla pomalá. V kostelech, kde fotím opravdu velmi ráda, předvedla svůj druhý limit v podobě ISO a světelnosti a při focení architektury mi předvedla, pro mě, třetí limit. Ohnisko 28 mm bylo mou mentální bariérou. Nedokázala jsem si s ním prostě dost dobře poradit. Jsem totiž holka, co má stigma v podobě 35 mm. To je „moje“ ohnisko. Jenže na trhu nebylo nic, co bych mohla používat místo X70 a splňovalo by to moje kritéria, a tak jsem po návratu do Čech učinila rozhodnutí. Mým společníkem na cesty se stala X-T2, ke které jsem si koupila objektiv XF 23 mm F2.0. S nimi jsem vyrazila na Kubu a do Indonésie. Na Kubě jsem jí měla všude s sebou, v Indonésii už jí doplňoval i iPhone 5S, protože byly chvíle, kdy jsem s sebou „veliký“ foťák (tato kombinace ve srovnání s DSLR veliká není, ale pro mě na cestách byla) tahat prostě nechtěla.
V té době internet zaplavily zprávy o tom, že se na trhu objeví Fujifilm X100F. Měla být rozšířena moje oblíbená řada a já toužebně doufala, že to konečně bude „TEN“ foťák, který se stane mojí cestovní partnerkou. Když jsem se tedy vrátila z Indonésie, vypůjčila jsem si na cestu na Tenerife právě tuto novinku. Už během prvních momentů bylo jasno. Stačilo pár snímků přírody a já byla lapena. Věděla jsem, že je to zase něco jiného. Obrázky jako by byly potaženy tenkým filmem stříbrného papíru. Dokonalá kresba a ostrost snímku pro mě byly odzbrojující a fakt, že mám své oblíbené ohnisko 35 mm (asi jsem divná, ale miluju na něj fotit i krajinu), a je to řada X100, která mě přivedla k fotografii, byly těmi správnými argumenty. Když se k nim přidala rychlost a 24 MPX nový senzor a procesor, nebylo zbytí. I mí rodiče, kteří nefotí, po zhlédnutí snímků poznali, že jsem fotila na jiný fotoaparát. Fotky se jim líbily mnohem více. Nebylo o čem diskutovat!
Fotoaparáty ale nebyly, a tak jsem tento vrátila a tři měsíce žila se vzpomínkami na X100F, která mi opět nabídla svobodu focení. Dala mi přesně to, co jsem od fotoaparátu očekávala, možnost mít jej vždy a všude s sebou. Na několik dalších cest jsem musela vyjet opět s X-T2 a XF 23 mm F2.0, když jsem se po nekonečných a smutku plných vzpomínkách na X100F rozhodla učinit významné rozhodnutí. Prodala jsem svou X-Pro2 s XF 23 mm F2.0 a koupila místo ní X100F. V té době už jsme měli e-shop, a tak se mi podařilo jí sehnat velmi rychle. Moje láska byla během pár dní na mém stole a několik dní poté se se mnou vydala na cestu do Itálie a do Bosny.
Jsem spokojená a šťastná, protože mám konečně vedle cestovatelských snímků i fotografie mých přátel, rodiny a vůbec takových těch běžných okamžiků. Není den, kdy by po mém boku nebyla X100F. Na cesty jsem si k ní pořídila i iPhone 7+, a tak dělám i videa a cestování si díky skvělé technice užívám svobodně a nalehko.