Petr se fotografii věnuje přibližně tři roky, ale vážněji až poslední rok, dva. Zaměřuje se zejména na svatby, obecně pak na reportáž. Když se však zamyslí, dochází mu, že fotí vlastně vše, co ho napadne a co mu dělá radost. Nám dělá zase radost sledovat jeho fotografickou cestu a vývoj!

Petře, co bylo dřív, vášeň pro cestování nebo pro fotografii?

Vlastně oboje přišlo tak trochu naráz. Poprvé jsem vycestoval do světa v únoru 2014 do Izraele.  Do té doby jsem se cestování, ani focení vůbec nevěnoval. Psal jsem články o anglickém fotbale, byl šéfredaktor, organizoval srazy v ČR a na Slovensku a měl jednoduše zcela jiné zájmy. Izrael celou tu změnu odstartoval. Cestovat jsem vždycky chtěl, ale chyběla mi odvaha a podobně smýšlející kamarádi. Až teď cestuji nejen ve skupině, ale i sám (Kyrgyzstán, Peru). Z Izraele jsme si tehdy dle mého nepřivezli úplně nejlepší fotky. A jelikož jsme plánovali hned odlet do Íránu, řekl jsem si, že si chci přivést TOP fotky (což se samozřejmě nestalo). Koupil si zrcadlovku, četl knihy a všelijaké návody na internetu a pak šel na věc. Do té doby jsem o fotce nevěděl nic, začal jsem zcela sám a úplně z nuly. A sice jsem skromný, ale když něco dělám, tak pořádně. I proto jsem věčně sebekritický. Vím, že hledáním chyb se někam posouvám. To samé mám s cestováním. Vždycky chci zažít něco víc než předtím, to samé platí pro hory. Postupně se člověk ve všem posouvá. 

Jak dlouho už se tedy věnuješ fotografii?

Jsou to ty tři roky, ale spíš bych to počítal od doby „Fuji“. To jsou přibližně dva roky. Díky „Fuji“ jsem o fotce začal přemýšlet a být daleko víc sebekritický. Zjistil jsem, že fotka není jen o krásném obalu, nýbrž o obsahu, byť lajky získává spíš ten obal bohužel. A co je hlavní, díky „Fuji“ jsem postupně našel sám sebe. I když se pořád tak trochu hledám, a asi budu až do konce života. Miluji reportáž, miluji krajinářskou fotografii, líbí se mi portréty. Minimálně ale už vím, jaké fotky jsou pro mne opravdu TOP. Třeba ty od Radka Kalhouse.

Když se ocitneš někde v krajině, čeho si začneš všímat jako první před tím, než se dáš do focení?

Já miluji atmosféru cizích zemí. Nejsem typ, co cestuje po památkách nebo musí projet celou zem za dva týdny. Jsem schopný být na jednom místě tři dny a jen se kochat a užívat si. Každý se mě ptá, co jsem v Kyrgyzstánu procestoval. Já se stydím odpovědět! Byl jsem jen na takovém maličkém kousku celé dva týdny! Nikam mě to nehnalo, nechtěl jsem utrácet a ztrácet čas cestováním mašrutkou nebo taxiky. Chtěl jsem si užít Kyrgyzstán, ne poznat každý potok, každou památku, každý kopec. Když se mi tam líbí, nespěchám. Když nelíbí, utíkám. Někdy foťák ani nevytahuji. Občas moc chceme TOP fotky a zapomínáme si samotnou cestu užívat.

Podle čeho si vybíráš místa svých cest a jak připravuješ fototechniku?

Podle letenek, podle chuti, podle toho, kdo se mnou cestuje nebo zda cestuji sám. Nemám vyhrazená místa, vlastně je milion míst, kam se chci podívat. Někam bych se rád i vrátil! Často mám jedinou podmínku – někam, kam nejezdí každý a kde nepotkám hordy turistů. Plánování je všelijaké, opravdu záleží, kam cestuji, zda jen na hory, nebo zda s sebou vezu skupinku kamarádů.  S fototechnikou je to vždy problém, každá cesta má specifika a záleží i na tom, zda vše táhnu několik dní na zádech nebo ne. Někdy si ale říkám, že bych nechal všechno doma a cestu si jen užíval, ale zase bych toho třeba časem litoval. Přesto bych jednou rád udělal výjimku, vypadl někam do světa pouze s fotografy a pojal to jako fotovýlet. Třeba Skandinávie, možná Island, či Faerské ostrovy. A dát důraz na fotky víc než na samotné cestování. Pokud to ale vyjde, tak maximálně v Evropě, kde si člověk neužívá zcela odlišný svět jako třeba v Asii či Jižní Americe.

Hodně fotíš hory, zažil jsi někdy, kvůli snaze o pořízení dobré fotografie, nějaký náročný okamžik?

Pořád! Protože cestuji většinou s nefotografy, a to je psychicky náročné! Nemají vůbec pochopení, že bych rád stanoval na vrcholu a počkal si na východ slunce. J I proto zvažuji ten fotovýlet. Ale ne, dělám si trochu srandu. Baví mě cestovat s každým, kdo nefňuká a směje se, i když jde o kejhák. Nemám rád bručouny.  

Proč ses rozhodl právě pro techniku Fujifilm?

Protože jsem byl blbec. Viděl jsem u Marcela Konečného super cestovatelské fotky a já chtěl stejný. A „Fuji“ to evidentně uměla! Tehdy mi nikdo neřekl, že technika je jen a pouze technika. Ale přešel jsem sám od sebe, nikdo mě neukecával. Marcelovi jsem se sám ozval až v době, kdy jsem byl přesvědčený. Do toho článek Vojty Hurycha… Jsem za to nesmírně rád! „Fuji“ mě donutila, nevím jak, přemýšlet o fotce a o obsahu. Díky „Fuji“ jsem se dostal do skupiny několika fantastických fotografů. Jsme jako jedna rodina, pomáháme si a mě to změnilo život i myšlení. Co mi někteří předali, předávám dál. Komukoliv rád poradím bez vidiny zisku, přeposílám své presety, pokud si někdo přeje. Nedělá mi to problém, nic si doma nesyslím, know-how je u mne sprosté slovo. Kdo ví, jak bych fotku vnímal, kdybych nepřešel. Ale koneckonců, je to jen „Fuji“. Sice je skvělý, ale pořád jen nástroj. Už se nikdy nikoho neptám, na co fotí. Za fotografa mají hovořit pouze fotky.

Jaké objektivy využíváš při focení krajiny a jaké při focení reportáží?

U krajiny většinou zůstávám u kvalitního „seťáku“, který využívám ale jen na horách. Reportáž miluji s 23/2. U tohoto ohniska jsem se upřímně našel. Popravdě přemýšlím, že si ho budu brát i na hory. Sice ztratíte široký záběr, ale zase vás to donutí dělat fotky jinak. A to je právě to, co mě nejen na 23 mm, ale i na ostatních pevných sklech baví. Nutí vás přemýšlet a fotit trochu kreativně. Na svatby beru i 50/2, ale 95 % mých fotek je z 23 mm.

Fotíš i rodinné momenty a svatby, ty jsem zatím viděla převážně v bnw provedení, proč?

Klientům odevzdávám i barevné. Vždycky si říkám, že příště zveřejním i barevné, ale pak vidím obě varianty a je většinou hned rozhodnuto. Dříve mě černobílá tolik nelákala, ale teď mám období, kdy ji miluji. A chci se ji věnovat více do hloubky. Každopádně hlavní důvod je ten, že umocní emoce. Jde to vidět hned na těch dvou variantách. A já miluji na fotkách emoce. Smích zejména. Pořád si na něco stěžujeme, proto jsem za každou fotku, na které je smích, rád. Člověku to hned zvedne náladu a ani nemusí ty lidi znát. Pár nevěst už mi psalo: „My se na všech fotkách pořád křeníme!“ Bral jsem to jako pochvalu. 

Co je podle tebe důležité při focení lidí a vytváření fotoreportáže?

Být svůj. Nehledět na lajky. Fotit tak, jak to vnímá tvůj mozek, tvoje oči. Být neviditelný, ale zároveň nějakým způsobem sympatický, aby tě lidi přijali a nechali v klidu dělat svou práci. A fotit zblízka! Dlouhým sklem nezískáte atmosféru, ani emoce. Tedy ty nejdůležitější prvky pro reportáž. A aspoň trochu přemýšlet. Mám rád nevšední fotky se zajímavou kompozicí. Kdo to umí, je pro mě opravdový fotograf. Ale opět – každý ať si fotí, jak zvolí za vhodné. Stejní nemůžeme být. A hlavně – co je to ta dobrá fotografie?

Když upravuješ své fotografie, jak jsi zmínil, používáš nějaké presety, v jakém programu pracuješ?

Využívám Lightroom s dopomocí Photoshopu, kde upravuji portréty, rodinky a další. Reportáže, fotky z cest apod. upravuji jen v LR. Často přemýšlím o změně, ale pak si říkám tu samou otázku: „Zlepší ti to fotky?“ Nezlepší! Jediné, co potřebuji, je zlepšit ruce a oči. Nejsem pixelový nadšenec, tak proč se učit nové, třebaže pro někoho lepší věci? Raději ten čas investuji jinak. Ale kdo ví, třeba se jednou přemluvím. Presety každopádně využívám a pravidelně doupravuji. Vytvořil jsem si vlastní. A když je nálada, někdy sáhnu i po presetech od VSCO. Miluji staré filmy! Jen mi chybí odvaha (jako některým) upravovat pořád jinak, drsně, leč krásně. Zjistil jsem totiž, že se lidem líbí spíše jemné úpravy. Já jsem někdy mezi. Prostě i tady se hledám. 

Mrkni na Petrovy sociální sítě a web: